Jdi na obsah Jdi na menu
 


Znovu žít

24. 3. 2007
Minuta po minutě pozvolna utíká, do konce hodiny zbývá jen několik málo vteřin a i ty utíkají neskutečně pomalu. Připadá mi, že v té lavici sedím už celé roky, staletí, tisíciletí, že celý svět se za tu dobu změnil. Už mě na světě nic netěší, ta zpráva mnou neskutečně zamávala, jediný kluk kterého miluju, je mrtvý. Jeho sestra mi to během té hodiny napsala a vyčítala mi, že jsem ho hrozně trápila. Ale já ho miluju, jenže to nikdo nechápe. S Filipem jsem se seznámila před lety a byla to láska na první pohled. Mně bylo tehdy jedenáct a Filipovi sladkých patnáct. Tehdy nikdo nevěděl, že je Filip nemocný.Užíval si života a narážky svých kamarádů na mou osobu nevnímal. Ale roky plynuly jako voda v řece a věkový rozdíl začal být po letech znát. Přišla naše první krize, já seděla s rodiči u televizní obrazovky a Filip byl na mejdanu u některého ze svých kamarádů. Nejprve jsme se ještě chvíli vídali, ale pak přišel konec stejně rychle jako před třemi lety začátek našeho vztahu. O Filipově nemoci jsem se dozvěděla od jedno z jeho mnohých přátel. Probrečela jsem celé týdny a jednoho dne stanula před jeho domem. Od té hrůzné události mne dělila jen pouho pouhá vteřina. Otevřít mi přišla Filipova sestra a obvinila mne stejně jako dnes. Já jsem prý Filipovi zlomila srdce a svým chováním mu vrazila kudlu do zad. Nátlak jsem nevydržela, utekla ode dveří a Filipa už nikdy nezahlédla ani koutkem oka. Naposledy si ho pamatuju, jak stál v mikině v dešti s kapucou na hlavě na autobusové zastávce a díval se za mnou. A teď po dvou měsících se ke mně donesla zrovna tato hrozná zpráva. A stále se nesmířím s tím, že poslední co jsem mu řekla, bylo: „Nemá cenu dál udržovat náš vztah, je konec.“ Z myšlenek mě vytrhne zazvonění na přestávku. Celá třída si urychleně skládá pomůcky do tašek a snaží se rychle zmizet z učebny chemie. Jen já se skládáním věcí otálím a pořád dokola si čtu tu osudou zprávu. „Co je stebou, Sáro?“ všimne si mé skleslosti spolužačka Marika a podá mi sešity. Nemohu jí říct pravdu. Svěřit se chci nejprve mamce a potom mojí nejlepší kamarádce Nicol. Vím, že mi nikdo nedokáže pomoc, ale svěřit se potřebuju. Mamka, se kterou vždycky dobře vycházím a všechno jí říkám, a kamarádka Nicol, která ještě nikdy žádné tajemství nevyzradila a navíc jí bezmezně důvěřuju, mi jistě dají aspoň radu, jak na Filipa zapomenout. „Všechno oki,“ odvětím a vyjdu s Marikou ze třídy. V myšlenkách jsem však stále u Filipa, u jeho polibků a doteků. Marika mi nevěří, ta holka snad myslí, že bych se jí někdy s něčím svěřila. To je přece absurdní. Nikdy jsem se s ní nijak nekamarádila, natož abych se jí svěřila se smrtí svého bývalého kluka, kterého ještě tři měsíce po rozchodu miluju. Netrvá jí dlouho než pochopí, že nemám v plánu vylévat si jí srdíčko. Úsměvem se se mnou rozloučí a jde si po svých. Já udělám to samé, s obědem se nezdržuju. S trochou štěstí stihnu autobus do Záhořan už v půl jedné. Mám štěstí a autobus stihnu, i když ho musím dobíhat. Jsem ráda, že jsem ho stihla, dostanu se domů mnohem dřív a tudíž povím mamce dřív tu hroznou zprávu.Tolik mě to bolí. Moje první láska, na kterou bych měla do smrti zpomínat v dobrém, a už se takhle spálím. Zajímalo by mě, jestli na Filipa někdy zapomenu a budu šťastná s jiným klukem. Všechny ty dny s Filipem jsou navždy ztraceny, jeho polibky pouhou vzpomínkou a mé srdce krvácí. Ten nůž, co způsobil tu bolest proniká ještě hlouběji a neuvěřitelně mě zraňuje. Nejradši bych teď zakřičela co mne trápí, se všemi se podělila o svou bolest. Nemohu, snažím se vykřiknout, ale hlasivky mám ztuhlé a nemohu ze sebe vydat ani hlásku, natož abych křičela. Ani slzy se mi nederou do očí a nechtějí ven. A navíc cítím kdesi hluboko ve svém nitru vinu. Vinu za to, že jsem se s Filipem pořádně nerozloučila a neřekla mu, že ho miluju. ..... „Sáro, pojď na to bruslení. Nemůžeš sedět pořád jen doma,“ snaží se mne Nicol přemluvit, abych se s ní vydala do Berouna na bruslení, protože ona tam má rande, ale kdyby její nejnovější oběv nedorazil, ať má náhradu. Jenže já nehodlám z domu vystrčit paty ještě minimálně měsíc. Ode dne, kdy jsem se dozvěděla o Filipově smrti, uběhlo už čtrnáct dní. Mamka mne omluvila ze školy, abych se ze svého žalu vyléčila. Ale už si myslí, že mám nejvyšší čas jít se bavit. Jenže to se plete, protože jen já vím kdy je vhodný čas na zábavu a ten ještě stále nepřišel. Trápím se totiž stále stejně, ne-li víc. „Díky, Nico, ale mě to ještě nepřijde jako dobrý nápad,“ omluvím se kamarádce a znovu si dám do uší sluchátka. Moji a Filipovu písničku mi mamka smazala, prý se trápím ještě víc, když ji slyším, a tak se aspoň utěšuju kapelou Jaksi Taksi. „Ale ne, Sára jde samozřejmě s tebou, Nicol,“ řekne mamka a vyšle ke mně pohled, který mi řekne: „Žádné odmlouvání.“ A tak nás mamka vystrčí ze dveří. Venku není ani kousek sněhu a tak vypadá dost komicky, když jdou dvě holky s bruslema na ramenou. Naštěstí každý z Králova Dvora ví, že zimní stadion se nachází v Berouně a tak si své jízlivé poznámky nechají pro sebe. Za což jsem ráda, protože nemám náladu se s někým hádat. „Určitě se ti tam bude někdo lbit,“ mrkne na mě Nicol a uchopí mne za paži. Zvrtím hlavou. Těžko se mi tam bude někdo líbit, když miluju jen Filipa. Přece nejde se během půl druhé hodiny odmilovat a znovu zamilovat. Jak se říká: „Potřebuješ vteřinu, aby sis někoho všimla, minutu aby sis ho vážila, hodinu abys ho milovala, ale potřebuješ celý život, abys na něj zapomněla.“ Tudíž logicky nehrozí, že bych se na buslení zamilovla. Na stadion dorazíme o pět minut později. Je tu už dost lidí, ale mě upoutá jen jeden ze všech. Má černé vlasy a je velmi hezký. Strčím do Nicol a řeknu: „To bude nuda.“ Jenže není. Jak se ukáže, Nicolin bratr Tomáš tam má své kamarády a jedním z nich je i klučina co se mi zalíbil. Kluci chtějí hrát na „poldy a zloděje“, ale je jich jen pět. Tak mě Nicol přemluví, abych hrála s nima a ona sama se věnuje svému miláčkovi. Nemohu si na kluky stěžovat, jsou milí a hodní a je s nimi sranda, opravdu se nenudím. Ale kluci jezdí rychleji než já a tak jim nestíhám ujížět, pokaždé mě chytnou. Petr, co se mi už při příchodu tak zalíbil, se sehne a hodí na mě sníh. Nenechám se zahanbit a pořádně mu to oplatím. A nevím proč, ale když se mě dotýká, připadám si tak krásně a najednou jsem zase šťastná. Netíží mě Filipova smrt a chci být jenom s Petrem. „Tak, mládeži, končíme,“ ozve se hlas vyhazovače a já se ještě snažím ubránit před Petrovými sněhovými koulemi a zároveň ho také pořádně zmáchat. „Ahoj holky,“ rozloučí se kluci a jeden z nich mi věnuje krásný úsměv. Ten úsměv Petrovi oplatím a blaženě odcházím s Nicol na parkoviště, kde nás vyzvedne Nicolina máma. ..... Na bruslení chodím každý víkend. Petr je tam pokaždé a mé srdce se při pohledu na něj tetelí radostí. Jsem čas od času šťastnější, to říká i mamka a také Nicol. Po tom prvním brusláku jsem se trápila, že jsem Filipa podvedla, ale teď si říkám, zda-li není vhodný čas odhodit masku a začít znovu žít. Vstoupím na led a všimnu si toho krásného kluka a on se na mě usměje svým krásným úsměvem, při kterém se mi podlomí kolena a musím se zachytit mantinelu, abych nespadla. Je na čase odložit masku a začít znovu žít... „Ahoj Sáro,“ řekne Petr A svůj nový život chci začít právě s Petrem. Miluji ho...
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář