Stesk
24. 3. 2007
Sedím na kolejích. Nevím kolik je hodin a ani mě to nezajímá. Prostě čekám. Čekám na osudovou změnu. Je tma, zima a ticho, podle kterého usuzuji, že už bude po půlnoci. Nevidím ani na deset centimetrů, ale cítím pod sebou studenou zem a koleje.
Cítím se sama a jsem sama. Neexistuje človíček, který by se mi věnoval. Nikomu nestojím za krapet pozornosti.
Ale někde v dáli vnímám tu osobu, která mě uvnitř dělá šťastnou. Která pohladí vždy mou dušičku. Kde ale je, když ho potřebuji nejvíc? Zanechal mě tu napospas veškerému okolnímu nebezpečí. Napospas všem těm nástrahám… nechal mě tu, pohltit se do depresí…
Z úst se mi dere ven dým…snažím se ho nevnímat…
Proč mě tu nechává tolik trpět? Podívám se na mobil. Žádná zpráva, nic, jen svítící displej mi trochu odhalí okolí, ale můj pohled upoutají zjizvené ruce, kterýma ho držím. Pociťuji mírný chlad začínající v očním koutku a pokračující kolmo dolů po tváří. To mi však pouze chladný vítr ofukuje proudy slz….nevěnuji tomu pozornost..
Kdyby tak jen věděl, jak se cítím…jak na něj myslím a jak se mi stýská mezitím, co on si někde v té nekonečné dáli spí…kdyby tak věděl, jak toužím po jeho něžném dotyku a objetí. Panebože…proč musím tak trpět?? Já nechci…
Začíná se otřásat zem v pravidelném intervalu. Vidím světlo…jedno obrovské světlo, které mě naprosto oslepilo. Sklopím oči. Klečím, připravena na následující vteřiny. Nemám ani sílu utéct a vzepřít se tak osudu….otřesy sou čím dál silnější a světlo se přibližuje… je všude kolem mě…pohltilo mě….najednou tma…….zmatek, ticho a klid narušující pouze známý tón, který mě přinutil vzbudit se a otevřít oči, tón oznamující příchod zprávy….odesílatel: Dave…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář