O dlaních
24. 3. 2007
Koukáš se mi na dlaně, prohlížíš si čáry života, srdce a další, o nichž nemám ani páru, co znamenají a směješ se:“Nikde mě tu nemáš, asi nejsem tvoje Osudová“.
„Ale mám, koukej, tadyhle ta vráska, to jsi celá ty…“
„Nene, je nějaká ohnutá, to nejsem já. Leda bych chodila hrbatá, jako ty“, říkáš a hned mi zatlačíš na záda, abych se narovnal.
„No jo, zapomněl jsem. Kdepak, to nejsi ty, teď zrovna jsem si vzpomněl. Byla jsi tam, ale dal jsem si tě vymazat, aby se to na nás neprovalilo.“
„Jó neprovalilo? A nestyděl jsi se spíš?“
„Blázníš blázne? Jsem na tebe tak pyšnej, že mám co dělat, abych se všem nechubil na potkání!“
„Tady na začátku máš dvojitou čáru života, pak se kříží a jedna z nich má slepej konec…“
„To bylo asi to, jak jsem byl tenkrát mrtvej… ty jo, stejně si nic nevybavuju, tunel, světlo, vůbec nic takovýho. Možná, kdyby mě to potkalo později, když už jsem měl větší rozum…“
„Ty aby ses zase nevytahoval…“
„Ty jo a proč ne, vždyť je to asi to nejsilnější, co se mi stalo. I když si z toho prd pamatuju..“
„Nebyly ti tři?“
„No jo, ale stejně…“
„A tady je čára citu. Ty jí máš mělkou a krátkou, což se ostatně dalo čekat…“, používáš ledabyle ironický tón, ale očima se směješ.
„Jistěže! Nevěřím totiž na lásku! Všechno je to podvod výrobců perníkových srdcí, kteří nám nalhali, že něco takovýho existuje, aby zvýšili prodeje!“
„A právě tady někde bys mě měl mít.“, pokračuješ původním badatelským tónem.
„Měl, ale jak říkám, stačila bruska a –vžum- byla jsi pryč…“
„Koukám na čáru inteligence a vidím, že pán nebude ani moc svěžího ducha…“
„Ale Miroslav být velmi chytrolín! Umět písmenkovou řeč, vědět, že dvě a dvě jsou minimálně tři. Taky poznat srnka, vrána a jiná přírodnina! Velmi vzdělaný!“, říkám s dikcí mulatského sluhy.
„No to víš…“, říkáš soucitně a hladíš mě přitom po hlavě.
„A co tam máš ty?“, ptám se tě a hned se zmocním tvojí ruky. Je moc příjemná na dotek. Hebká na hřbetě a hladká na dlani. Dívám se bříškem ukazováčku, projíždím dálnicí čar, sjíždím do mělčích okresních čárek a do úplně hrbolatých čáreček. Zavíráš dlaň a háčky tvých prstů se zaseknou o mé.
Chtěl bych tě stisknout a přitáhnout, jenže tě necítím. Snažím se tak moc, až se probudím. Před očima mám temnou siluetu stolku a židle s opěradlem přeplněným odloženým oblečením. Polobdělému mi dochází zklamání. Taky mám ukrutnou žízeň. Nejradši bych se rychle vrátil zpátky do sna a navázal na přetrženou nit. Nejde to, jednou jsem vzhůru a to co zůstalo tam – ve spaní – je navždycky pouze snové. Ach jo, nevybavím si ani tvojí tvář…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář