Možná tu najdete odpovědi na otázky možná to člověk nevím,jen

- Mluvím teď ale o něčem jiném. O hýření a nevěrách. Dokud existují lidé, kteří láskou opovrhují, kteří ji používají jako návnadu, aby lapili srdce svých obětí, hráli s nima hru a finálně je odhodili do kouta, do té doby pro ně budu neznámým postrachem. Jmenuji se Jaquelin a jsem vampírka. Nebe mne vytáhlo z hlubin té nejtemnější tmy, ve které jsem byla odsouzená zůstat na věky, aby mne nasadilo jako dozor a současně poslední soud oněch hýřivců. Protože nepochopení lásky a její trýznění je pro mne ten nejhorší hřích. Nebe dobře vědělo, že dnešní svět je z většiny plný takových lidí. A já je mám změnit… anebo poslat na věčnost. Chci vám teď povědět příběh, jak se ze mne stál vampír a proč a jak chci trestat lidi. …. Můj „konec“ začal v mých šestnácti letech. V době, kdy jsem poznala chlapce, který změnil všechny mé dosavadní pohledy na svět. On byl mým světlem, mou duší, mým krokem, vedoucím mne stále dál. Byla jsem dítětem na prahu dospělosti a Stanley byl převozníkem, který mne měl z náručí dětství definitivně odtrhnout. Povedlo se mu to a já poprvé pochopila taje lásky. Nepřipravena na takový velký krok jsem jí podlehla… a nikdy se s ní nevyrovnala. S jejím hořkým jádrem… Stanley byl okouzlující mladý muž, který motal hlavy dospívajícím dívkám. A že jich bylo víc, na to přísahám. Jakmile jsem pochopila tu bolestnou pravdu, celý svět se mi rozpadl na tisíc kousků. Za čas jsem ho dokázala poskládat a slepit zase zpátky, pochopila jsem jednoduchou rovnici. Bolest duše se rovná bolesti těla. Tyto dvě strany musí být v rovnováze, neboť pokud tak není, člověk se nedokáže vyrovnat se světem. Muka trýznící mojí duši začaly být aktuálním tématem i pro moje tělo. Představte si pod tím co chcete, nechci se k tomu již vracet. Když se člověk tímto způsobem změní, musí si toho všimnout i ostatní. Všimli si… a reagovali různě. Našlo se pár jedinců, kteří mi chtěli pomoci, většinou se ale ode mne odvraceli. Kdosi mi tenkrát naznačil, kam takový život spěje. Do nikam… To jsem pochopila až za nějakou dobu. Když člověk nemá přátele, lásku a radost ze života také postrádá, najednou si říká, k čemu tu vlastně je. Chtěla jsem zapomenout… Svůj život jsem skončila na prahu svých sedmnáctin. Pokud se ptáte, zda existuje posmrtný život, tady máte odpověď. Existuje – pro každého takový, jaký si zasloužil ve svém pozemském životě. Neboť ten je jen rozřazovací zkouška do životů příštích. A já jsem jí nesložila. Diskvalifikovala jsem se téměř na začátku. A co se mnou bylo dál…? Zůstala jsem sama, obklopená nikdy nekončící tmou. Neměla jsem hlad ani žízeň, nechtělo se mi spát. Jediné, co mne sužovalo, byla má touha zapomenout. A tady jsem na to měla dost času. Zapomínat navždycky. Říká se přeci, že všechno chce čas. Z věčného utrpení mne ale vytáhl můj úkol. Vrátit se zpátky… ne však jako člověk. Narostla mi černá křídla a dostala jsem neuvěřitelnou chuť. Chuť na krev. A v tomto stavu jsem byla vyvrhnuta zpátky na zem. Dlouhé dny jsem umírala žízní. Myslela jsem, že nedokážu zabít, vzít si něčí krev. Nakonec jsem to ale udělala. Nejdřív to bylo zvíře – taková krev ale jen rozdrásala mou žízeň. Ze zoufalství mne ale cosi napadlo proč neublížit tomu, kdo tolik ublížil mne? Stanleyho jsem našla brzy. Nikdy nezapomenu na ten jeho překvapený pohled. On utišil mou žízeň, ba dokonce mne přivedl svou krví do stavu naprosté extáze. Uvědomila jsem si, že tohle je ono. Svou touhu po krvi zaženu jen tou, která proudí z těch nejzčernalejších srdcí. A tohle je můj posmrtný úděl. Zbavit svět těch, kteří mu přináší bolest. Až to splním, bude má duše vykoupena a já budu moci pokračovat do životů příštích. Nikdo nezapomene. Protože kdo by zapomněl na váhu lásky, kdo by si neuvědomoval její zranitelnost, toho si najdu. Vím, že tu budu ještě hodně dlouho, než svět vyčistím, ale jednou… jednou to dokážu. Ve jménu Stanleyho.