Archanděl Michael
24. 3. 2007
Toho dne venku pršelo. Děti dávno odběhly z hřiště, kde jsem se nacházel. Nikdo kromě mě a parku, v kterém bylo hřiště umístěné, nebyl v tomto počasí venku. Lidé odsuzují déšť, jako mnoho jiných věcí, dřív než ho zcela poznají, pak, když si vůči něčemu vytyčíme předsudky, je těžké uznat, že není tak špatný. Kdyby poznali, jak krásné jsou kapky dopadající na tělo, a chtěli slyšet uklidňující melodii, tak by pochopili, že se před ním hned nemusí schovávat.
Seděl jsem opřený o strom. Oblečení promoklé až jsem si připadal jako nahý v nějakém rybníce, přesto i tento pocit byl krásný, když si odmyslím zimu, ale to dělám často, jsem na ni zvyklý. V rukou jsem měl plyšového medvídka, které jsem tu našel, nejspíš ho zde nechalo nějaké dítě, ano přiznávám, že já jsem také dítětem, nedávno jsem měl sedmnáct, ale myslím nějaké opravdu malé dítě. Narazil jsem na něj zcela náhodou. Sedl jsem si na něj, zprvu mě vyděsilo, co jsem to zasedl, ale poté, když jsem zjistil, že je to takový krásný plyšáček, moje zděšení opadlo. Vzpomínám si, že jako malé dítě jsem měl podobného. Vlastně ani nevím, kdy jsem si s tím svým přestal hrát.
Přitulil jsem si toho medvídka k sobě. „Jak ti mám říkat?“ zeptal jsem se potichu. Když jsem o tom tak přemýšlel oba, já a medvídek, jsme byli opuštění, nepředpokládal jsem, že se ho nějaké dítě vypraví hledat a bylo mi líto ho zde nechávat, proto jsem si ho chtěl vzít. Vím, že by se mi jistě někdo smál, kdyby mě viděl s dětskou hračkou, ale připadalo mi jako dobrý nápad usínat s ním v náručí. Pomůže mi od mých nočních můr, co mám od té osudné autonehody prarodičů, viděl jsem je, když zemřeli. Já jsem přežil, oba byli na místě mrtví, měl jsem je rád možná víc než mé rodiče.
„Co třeba Frodo? Tak jako on nesl prsten, tenhle ponese naději,“ ozval se hlas za mnou. Okamžitě jsem se medvídka pokusil schovat a skrčil se. Osoba přešla ke mně, přidřepla si, aby byla na mé úrovni a řekla klidným hlasem: „Neboj se mě!“ Poté mi odhrnula vlasy z obličeje a překvapeně se usmála. „Myslel jsem si, že si dívka.“ Já jsem tím nebyl překvapen, mnoho lidí si myslí napřed, že jsem dívka, hlavně když mě vidí zezadu, vyhublé tělo a jemné žluté vlasy pod ramena. „Nebo jaké jméno bys mu dal?“ pokračoval přátelsky, se zájmem si mě prohlížel, úsměv na jeho rtech se stal mírnějším, snad aby se příliš nevnucoval.
„Nevím,“ řekl jsem popravdě, můj pohled byl nejspíš dost vyděšený, protože celé tělo reaguje na strach a projevil se už mým třesoucím se hlasem. Chvíli bylo ticho, při kterém můj strach snad malinko povolil, protože jsem si svého nezvaného společníka začal prohlížet.
Nemohlo mu být víc než dvacet, typoval bych devatenáct, protože hodně dětských rysů pozbýval, ale některé ještě pořád měl. Podle jeho oblečení, dlouhého černého pláště a černých bot, jsem poznal dvě věci, první, že vyšel ven poté, co začalo pršet, protože byl připravený na déšť, a zadruhé to, že je nejspíš satanista nebo něco podobného. I jeho tvář vyzařovala jistou dávku temnoty, černé vlasy a kolem kontrastních modrých očí nakreslené tmavé linky.
„Nebo ještě mě napadá jméno Ludo, to je z Labyrintu ochránce té dívky, co ji miloval král skřítků,“ nabídl další jméno se stejně příjemným úsměvem jako měl od začátku. „Ale teď už vážně nevím, jak by se mohl jmenovat. Jak ho tedy pojmenuješ? Možná by sis mohl vymyslet nějaké jméno, které bude mít význam jen pro tebe.“
„Nechci ho nijak pojmenovávat, není můj, nechám ho tady,“ hodil jsem ho do bláta, rychle jsem vstal a utekl.
Nevěděl jsem kam jít, protože domů se mi zaručeně nechtělo, rodiče by mě seřvali, že jsem promokl. Tak mi zbylo se pouze toulat. Avšak déšť jakoby se chtěl za něco pomstít, přešel v bouřku, takže přestože jsem nechtěl jít domu, byl jsem donucen, jenže jediná cesta tam byla přes park. Doufal jsem, že tam ten muž již nebude. Pokud mě můj odhad nemýlil, uplynulo asi půl hodiny, což jsem považoval za velice dostatečnou dobu, aby odešel.
Opatrně a nejtišeji, jak jsem dokázal, jsem procházel obloukem kolem osamělého hřiště. Pomalu jsem se začínal třást zimou, nevím zda bych mohl být ještě víc promoklý a navíc se se změnou počasí radikálně ochladilo. Cítil jsem vodu i v teniskách. Oblohu rozřízl blesk a zahřměl hrom. Mírně jsem vyjekl, čímž jsem na sebe upozornil, protože mě někdo pevně chytil, až tak, že jsem se nemohl pohnout, a zacpal mi ústa.
„Psst, neboj se mě!“ podle hlasu jsem poznal, že to byl onen muž, kterého jsem dnes v tomto parku již potkal. „Božíčku, si studenější než Sněhová královna.“ Pustil mě a vysvlekl si kabát, mohl jsem utéct, ale naráz jsem ztratil sílu, bylo pro mě složité se vůbec udržet na nohách. Přehodil mi přes ramena kabát, pod ním měl jen uplý černý rolák. Ovinul mě pažemi, snad vycítil to, že se sám dlouho na nohách neudržím, a zeptal se: „Je to lepší?“ Na odpověď jsem pouze zakýval. „Pojď, půjdeme ke mně domů…“ Chtěl jsem odporovat, ale nedokázal jsem to.
Probudil jsem se v cizí posteli, byla velká a pohodlná, velice rozdílná od mé vlastní, avšak pokládal jsem ji pouze za sen a proto jsem nechtěl otevírat oči. Spokojeně jsem se protáhl, obklopovalo mě takové příjemné teplo. Jemné povlečení hladilo mou kůži. Někdo rozsvítil světlo, poznal jsem to i přes zavřené víčka. Vylekaně jsem si sednul a rozhlédl se po místnosti.
„Nechtěl jsem tě probudit,“ omluvil se. „Přišel jsem se podívat jestli ještě spíš a donést si do skříně oblečení, ale to je jedno…“
„Co se stalo?“ zeptal jsem se, nepamatuji si vůbec cestu do tohoto bytu.
„Dovedl jsem tě sem, posadil tě na postel a šel ti nachystat koupel, aby ses prohřál, ale, když jsem se vrátil, spal si. Nechtěl jsem tě probouzet, tak jsem tě jen přikryl a rozhodl se počkat až se vzbudíš sám. Mám zavolat někomu ať si pro tebe přijde?“
„Ne, já půjdu sám,“ rodiče bych rozhodně nepotěšil, kdyby pro mě museli jezdit. Do bytu podivně vypadajícího cizího muže.
„No dobrá, ale přece jen bych byl raději kdyby ses předtím než odejdeš prohřál koupelí, převlekl, něco se tu pro tebe najde, a pak až šel, nespal si moc dlouho, ještě nepřestalo pršet a je tam stejná zima jako předtím. Nebylo by moudré, kdyby si vyšel ven v tom, co máš na sobě,“ usmál se a čekal odpověď na nabídku.
„Dobrá, ale…“
„Jdu nachystat koupel, počkej chvilku,“ přerušil mě, vstal a když vcházel do dveří, kterými nepřišel, prohodil: „A hlavně neusni.“
Po chvilce jsem zaslechl proud vody spadající do vany a příjemnou vůni vanilky. Můj hostitel ke mně přišel, dal mi do ruky ručník a župan a odešel z pokoje, na tváři velice příjemný úsměv.
Koupelna nebyla moc prostorná, velkou část zabírala přímo obrovská vana a o zbytek prostoru se dělila pračka s umyvadlem, takže nezastavěného prostoru tam mohli být nanejvýš tři metry čtvereční. Ale v tu chvíli mě to nezajímalo, zavřel jsem dveře, rychle se vysvlékl a ponořil se do té lákavé lázně…
Za čtvrt hodiny jsem vyšel z koupelny, župan pevně uvázaný na těla, byl větší než bych si přál, takže jsem si připadal jako dost malé dítě, které se snaží navléct do oblečení rodičů. Přesto byl voňavý a příjemný. Ručníkem jsem si vysoušel vlasy, linula se z nich příjemná vůně vanilky. Když jsem byl v koupelně všiml jsem si, že má ve skříňce pod umyvadlem spoustu různých aromatických pěn a šampónů. Pro mě vybral právě vanilku.
Rozhlížel jsem se po oblečení, které mi slíbil, ale žádné tu nebylo, tak jsem se rozhodl, že tu chvíli ještě počkám v županu než se navleču zpátky do toho mokrého hnusu, co kdysi byl mým oblečením. Tak jsem tedy čekal… Zanedlouho vešel i on s náručí oblečení. „Vyber si, co ti bude nejvíce pasovat, jo a omlouvám se, že tam není nic barevného, bohužel mám vše černé,“ položil to vedle mě na postel.
„Děkuji,“ vděčně jsem se usmál. Vstal jsem, abych si mohl lépe vybrat. Dřív než jsem se stačil vzpamatovat chytl mě jednou rukou kolem pasu, čímž mě k sobě přitiskl, začal mě vášnivě líbat, přičemž druhou rukou studoval jemně mou šíji. Nebránil jsem se, dokonce mé tělo začalo kladně reagovat, jistě to musel cítit, protože látka županu nebyla příliš pevná. Jak jsem si to uvědomil, zaplavila mě vlna studu.
Kolenem odsunul nabídnuté oblečení na kraj a položil mě na jeho místo. Celou dobu mě nepřestával líbat, avšak i přesto vše, co dělal; například jak mě pokládal na postel a i on si na ni lehal, nelehl si na mě, ale jakoby se bál, že jsem příliš křehký, dotýkal se pouze vnitřními stranami stehen mých kyčlí, celou váhou spočíval na kolenech zabořených do postele; dělal jemně.
Přestal mě líbat, až když jsme oba ztráceli dech. Napřímil se, aby se ujistil, že mi to nijak nevadí a také, aby mi dal možnost odmítnou ho. Ale já nic neudělal. Jen jsem se díval do jeho tváře, ze které zmizel úsměv, zvážněla. Zdála se mi naráz taková zvláštní, přitažlivá a tajemná, přesto díky modrým očím nepůsobila strašidelně.
Rozvázal vázání na mém županu a začal se věnovat nově odhalená kůži. Postupoval velice pomalu. Napřed stiskl mezi rty lalůček mého ucha, poté sjížděl jazykem po linii šíje, mezitím mě prsty hladil po celé délce paží a sem tam je propletl s mými. Obkreslil klíční kost také za použití jazyka a pak směřoval motýlími polibky po vrchní části hrudi dolů k bradavkám, kde každou z nich neuvěřitelně dokonale obšťastnil.
Nedokázal jsem říct jediné slovo, mohl jsem a musel jedině vzdychat. Můj penis potřeboval nutně ukojit, touha v něm vřela a začínalo to být až nepříjemné. Přesto jsem si stoprocentně užíval. Všechny jeho doteky vedly přímo do nebes…
Zase se přesunoval motýlími polibku směrem dolů, zanedlouho dorazil k mému rozkroku. Přejel jazykem po celé jeho ztopořené délce. Chvíli předtím prsty jedné ruky propletl s mými, takže jsem je mohl sevřít, možná to bylo přílišně silně, ale v té chvíli jsem na to rozhodně nemyslel. Poté mě vzal do pusy a začal… Bože, už vím, proč je satanista! On je sám ďábel! Je úžasný! – křičel jsem v mysli. Zcela pudově jsem mu vycházel boky vstříc.
A pak jsem vyvrcholil. Chvíli jsem se zmítal slastí než jsem přešel do fáze vyčerpaného ležení. Lehl si vedle mě a hladíc mé vlasy mě tiše pozoroval. „Líbilo se ti to, maličký?“ zeptal se šeptem, jakoby se bál, že se vše nějakým hlasitým zvukem rozplyne. Mlčel jsem, protože jsem nevěděl odpověď. Nebo spíše jsem si nechtěl přiznat, že ano, on byl muž a s tím by se mi to nemělo líbit. „Jak se jmenuješ?“
„Gabriel,“ vydechl jsem odpověď.
„Podle archanděla Gabriela? Tvé jméno oslavuje boha, zvláštní… Já jsem Michael, dalo by se říct, že také archanděl, ale já podle jména mu mám být podobný,“ na jeho tvář se vrátil úsměv, sice velice opatrný, ale byl tu. „Měl bys už jít.“
„Ne, ano… já, já…“ začal jsem koktat. Přestal jsem si být čímkoliv jistý.
„Psst! Uklidni se, není důvod, aby si zmatkoval,“ pohladil mě po rameni, poté vstal. „Obleč se a jdi domů.“ Vytratil se z místnosti dřív než jsem stačil odpovědět. Nezbývalo mi než udělat to, co mi řekl. V rychlosti jsem si vybral obyčejné černé triko a kalhoty, přes to nějakou mikinu, vcelku mi to vše padlo. Poté jsem vyzvedl své oblečení z koupelny a vyšel z pokoje.
Podle velikosti postele a vany bych si troufal myslet, že bude bydlet ve velkém bytě, ale jak se zdálo byl jen dvoupokojový. Otevřel mi vchodové dveře a ukázal ať jdu. Připadal jsem si zneužitý. Nelíbilo se mi, že se takhle chová. „Až si urovnáš myšlenky nebo budeš potřebovat jakoukoliv pomoc, přijď!“ řekl, když jsem byl na schodišti, poté zavřel dveře.
„Co to máš za výraz, brácho?“ šklebila se na mě sestra, naštěstí si mě všimla první ona a já měl ještě možnost se proplížit do svého pokoje nezpozorován. „Pozdě, mamka tě už čeká!“ Ukázala do obyváku. Šel jsem tedy tam, seděla na pohovce a upřeně se na mě dívala.
„Posaď se!“ rozkázala. Neopovažoval jsem se to neudělat, její hlas zněl až nebezpečně klidně. „Staráme se o tebe, platíme ti špičkové gymnázium a za to čekáme jen to, že nás budeš poslouchat. Ale toho se zřejmě nedočkáme, že?“
„Já vás poslouchám,“ pípnul jsem.
„Kolikrát jsem ti zakázala chodit v dešti a v noci ven, a kdy ses dnes vrátil, v bouřce a navíc v noci!“ její hlas sílil. Doufal jsem, že se plně nerozjede, protože to by byla horší než hurikán. „Kdes byl?“
„Procházel jsem se,“ poznal jsem, že ona ví, že lžu, ale nemohl jsem jí říct o Michaelovi, protože by to bylo horší než lhaní.
„Vážně se nedočkáme!“ zakřičela naráz. „Pokud to tak bude pokračovat přestaneme ti s otcem platit školné a budeš muset začít pracovat.“
„Ale…“ ne, to přece nemohli udělat!
„Neodmlouvej a běž do svého pokoje,“ rozkázala a já raději její rozkaz splnil.
Zavřel jsem dveře svého pokoje a ve tmě přešel k posteli. Lehl jsem si a začal přemýšlet o Michaelovi. Než jsem si to vůbec stačil uvědomit tiskl jsem k sobě oblečení, co mi dal, jako bych se ho v tom nějakým způsobem snažil dotknout. Horší bylo, když jsem si to uvědomil, musel jsem se přesvědčovat, že to dělám jen ze zmatenosti z nových věcí. Za pár dnů mě to jistě přejde.
Měl jsem pravdu, po asi pěti dnech jsem už na něj takto nemyslel. Už to nebylo dozeznívání nejlepšího zážitku v mém životě. Šestý den jsem si začal po něm stýskat a marně jsem se snažil to nějak vysvětlit, dát tomu nějakou záminku.
„Mohu jít ven?“ zeptal jsem se dva týdny po tom deštivém dnu.
„Ano,“ odpověděla matka a já rychle vyšel ven.
„Ahoj, mohu jít dál?“ zeptal jsem se nejistě.
„Ano, jistě,“ poodstoupil od dveří, prošel jsem dovnitř a on je zavřel. „Co potřebuješ, archanděle?“
„Potřebuji si s někým promluvit a nějakým způsobem jsem se dostal sem, možná protože si mi řekl, že kdykoliv budu něco potřebovat mám přijít, nechtěl jsem tě otravovat, můžu jít…“
„Počkej. Posaď se, jen udělám něco k pití. Co si dáš?“
Zakroutil jsem hlavou na znamení, že nevím. On zmizel v dalších dveřích, nejspíše kuchyni, a vrátil se až s dvěma šálky čaje. Postavil je na stůl a sedl si do křesla naproti mně. Zadíval se mi do očí a čekal až začnu mluvit. Já ovšem nevěděl, jak začít. Byl bych pořádně nervózní, kdyby jeho pohled nebyl tak hypnoticky uklidňující a čaj, vonící po skořici a vanilce, tolik nevoněl. Ale i přesto jsem byl, sice méně než bych čekal, ale stále ano.
„Já jsem dnes málem přizabil jednu dívku,“ dostal jsem ze sebe potichu. Jeho pohled byl stále klidný. „Zmlátil jsem ji,“ další šeptem pronesená věta, napadlo mě, jestli mě vůbec slyší, že na to nereaguje. Kdyby neslyšel tak by to bylo jedině dobře. „Protože mě chtěla strčit pod auto, nebo spíše do mě strkala, když jsem byl na kraji chodníku,“ sklopil jsem pohled k šálku s čajem.
„Ty se tolik bojíš aut?“ zeptal se, jeho hlas byl více méně zvídaví, místo toho, aby byl nějak pohoršen mým chováním. Možná proto, že neviděl jak ta holka teď vypadá.
„Já jsem…“ můj hlas se mi začal třást, „když jsem byl malý, zažil autonehodu při níž zemřeli mí prarodiče.“ Po tvářích mi začali téct slzy, nikdy jsem je nedokázal při téhle vzpomínce zadržet. Nevnímal jsem, jak si můj společník stoupl a obcházel stůl, aby se mohl dostat ke mně. „Oni zemřeli… zemřeli, protože já… já… já, když jsme šli po přechodu, jsem zůstal na začátku a oni mě volali, abych šel k nim do prostředku přechodu, odmítal jsem to. Ale když už jsem se za nimi rozbíhal… tak je… kvůli mně… srazil nějaký parchant!“ Přisedl si zamnou na gauč, propletl prsty s mými, druhou rukou mě objal a utěšoval pohlazením od vlasů po celých zádech.
„Neplač, tvým hnědým očím sluší více veselí,“ zašeptal a příjemně mi stiskl ruku.
„Já za to můžu… Já můžu za všechno! Jistě se mě každý bude bát, jistě jak to zjistí rodiče, tak mi přestanou platit školné…“
„To neudělají,“ byl jsem přerušen.
„Udělají, matka mi slibovala, že ještě jedno porušení jejího řádu a udělá to. Jsem hlupák, velký hlupák! Hlupák, který se svěřuje klukovi, který ho sexuálně využil,“ ještě víc jsem se rozplakal, až mé vzlyky byly doopravdy hlasité a snažil jsem se z jeho příjemného objetí vyprostit.
„Využil?“ v jeho hlase byl podivný tón, byl jsem rád, že jsem se na něj nedíval, protože bych jistě viděl jak se jeho tvář křiví zlobou.
„A co jiného bylo to, když si mě přivedl do nebe, jako anděl slasti, a poté vyhodil,“ podařilo se mi vyprostit, vstal jsem a rozhodl se odejít. Nemohl jsem zde zůstat, nemohl…
„Já jsem tě nevyhodil! Jen nebylo moudré, abys tu zůstával přes noc, protože by se po tobě jistě někdo sháněl a také jsem ti chtěl dát možnost si vše promyslet. Víš líbíš se mi a pokud nechceš být něco víc, byl bych velice rád, kdybychom byli alespoň přátelé.“ Jeho hlas znovu zněl příjemně přátelsky.
„Musím jít,“ řekl jsem utírajíc si slzy, aby na ulici nikdo nepoznal, že jsem plakal.
„Počkej, něco pro tebe mám,“ rychle vstal a odběhl do ložnice, poté se vrátil a v rukách měl plyšáčka. „Vím, že sis ho chtěl vzít, ale já tě v tom vyrušil, takže tady ho máš,“ podal mi ho. Byl to ten, kterého jsem našel pod stromem. Jediný rozdíl byl v tom, že teď plyšový medvídek byl suchý, čistý a voňavý.
„Díky,“ schoval jsem si ho pod mikinu a šel ke dveřím. Už jsem si chtěl otevřít, když ke mně zezadu přešel a objal můj pás. Políbil mě přes vlasy na krk.
„Jsi to nejkrásnější stvoření na světě,“ zašeptal do mého ucha a ještě víc se na mě přitlačil, jakoby mě chtěl vlastnit. „Přijď, prosím, zítra,“ polibek na ouško, hluboký nádech v mých vlasech. „Slibuji, že nebudu dělat nic, co nechceš. Vždy stačí říct a já přestanu,“ objetí se uvolnilo a on poodstoupil dozadu.
„A co když nechci, abys přestal?“ vzdychl jsem si a vyšel ven.
Hned, jak jsem se vrátil domů, mi oznámila matka, že na příští měsíc mi už nezaplatí školu. Takže to bylo podruhé, co za tento den, jsem plakal. Zavřel jsem se v pokoji a lehl si na postel. Až teprve teď jsem si vzpomněl na toho plyšáčka. Vyndal jsem ho z mé mikiny a přitulil ho k sobě. Voněl po pistáciích jako ten, co mi ho dal. Až teď jsem si uvědomil, že vůně, kterou měl on, byla pistácie. Hodící se k jeho nazelenalým modrým očím a zelenému odlesku havraních vlasů.
„Budu ti říkat Míša,“ pověděl jsem plyšáčkovi. „Celým jménem jsi Frodo Michael Angel, líbí se ti to, Míšo?“ Opatrně jsem ho položil na postel a šel se převléct do pyžama.
Lehl jsem si pod peřinu a stále s pláčem na tváři, usnul objímajíc svého Míšu.
Ráno jsem se probudil brzo, ve své podstatě jsem dlouho nemohl usnou, celou noc jsem se probouzel a tohle bylo pouze probuzení při kterém jsem se rozhodl vstávat. Oblékl jsem se a sešel dolů do koupelny. Sestra se mě vyděsila, nejspíš protože jsem vypadal hrozně, ale já jsem se neopovažoval o tom utvrdit v pohledu do zrcadla. I když se mi to nakonec nepodařilo. Musel jsem se podívat, když jsem si čistil zuby, máme skříňku, na které je zrcadlo a v ní schováváme pastu.
Nepamatuji si dobu, kdy jsem měl pod očima fialovější kruhy a zbytek tváře tak nelidsky bílí. Připomnělo mi to, jak se popisují lidé, z kterých sál upír. Raději jsem urychleně dokončil ranní hygienu a šel se projít ven.
V sobotní rána moc lidí tak brzy ven nechodí, proto jsem také moc lidí nepotkal, a když už někoho, tak byl zamlklý a depresivní stejně tak jako jsem musel působit já. Procházel jsem se po parku, ovládán pouze svými pocity, ani jsem necítil zimu, nevnímal jsem ji, ale ruce se mi stejně třásly a dech tvořil obláček. Měl jsem namířeno k lavičce, ale bohužel již byla obsazená. Z dáli jsem pozoroval, tak aby mě nebylo vidět, jak se tam objímá párek dvou mužů. Jeden z nich nepravidelně dýchal a měl hlavu na hrudi toho druhého, nejspíš plakal. Po chvilce zvedl hlavu a já jsem v tom, co plakal, poznal Michaela. Políbil muže na tvář a vstal. Něco si řekli, poté se oba vydali svou cestou.
Poté, co byli oba z dohledu sedl jsem si na jejich lavičku. Neubránil jsem se tomu, abych přemýšlel, co jsem to viděl. To druhé zaručeně musel být Michaelův milenec. Žárlil jsem. Po asi hodině jsem vstal a šel domu.
„Byl tu nějaký kluk, vážně fešák, nejspíš tvůj kamarád, ráda bych věděla, kde takové pěkné kamarády sháníš, a chtěl si s tebou promluvit, ale nebyl si tu. Nabídla jsem mu, že by na tebe mohl počkat, ale on ani neodpověděl a odešel. Kretén, chtěla jsem ho sbalit,“ vyvalila na mě sestra.
Zazvonil jsem na zvonek a čekal než mi otevře. Bál jsem se toho setkání, přestože jsem vyrazil hned poté, co mi to řekla, stál jsem dlouho jen před vchodovými dveřmi. Ale teď mě zatraceně moc sere, že mi neotvírá. Krucinál, celou cestu jsem běžel, bylo zvláštní, že věděl, kde bydlím a ještě zvláštnější, že se ke mně stavil, když jsem měl přijít k němu.
Chvíli jsem podržel prst na zvonku. Uslyšel jsem kroky a nakonec mi otevřel. Stál tam ve svém černém oblečení, oči podlité slzami, vypadal jako mučedník, a táhl z něho alkohol. Podíval se na mě pohledem, jakoby uvažoval zda mě nemá vyhodit, ale nakonec ztěžka poodstoupil a já mohl vejít.
Na stole byla láhev rumu a u ní sklenička. „Co se stalo? Opustil tě přítel?“ vyšlo ze mě bezcitně. On prošel kolem mě, jako bych tam nebyl, a usadil se. Poté si nalil do skleničky a napil se. „Proč přítel?“ zeptal se se stejným tónem jako předtím já. „Dnes ráno jsem…“ chystal jsem se odpovědět, když mě hrubě přerušil: „Dnes ráno mi bratr oznámil, že zemřel otec.“ Jeho tón se vůbec nezměnil. Znovu si přihnul ze skleničky a opřel se o opěradlo křesla.
Nevěděl jsem, co mám říct. Zachoval jsem se bezcitně, ale já nevěděl, že je to takhle. „Promiň,“ zašeptal jsem a přistoupil ke křeslu, na kterém seděl. Pozoroval mě bez jakéhokoliv zájmu. Přiklekl jsem si k němu a vzal ruku, jenž byla položena na jeho koleni, do svých, položil na ni hlavu na znamení, že s ním soucítím a chci být jeho oporou. Po pár minutách jsem ji políbil a vstal. „Raději půjdu…“
„Nechoď,“ řekl potichu. Objal můj pas, opřel si o něj hlavu a rozvzlykal se.
„Pokud chceš, zůstanu,“ nevěděl jsem, co mám dělat, abych ho utěšil, proto jsem ho začal pouze hladit po vlasech. Jeho stisk byl velice silný, takže mi dávalo zabrat, abych se od něj neodtrhl. Věděl jsem ovšem, že tohle nesmím, potřebuje mě.
Takto jsme spočívali, jako sousoší nějakého mistra sochaře, velice dlouho. Nejspíš bylo ticho to jediné, co mohlo pomoc od jeho pláče. Kdybych cokoliv řekl nebylo by to tak utěšující jako pouze má gesta, oddanost v dlouhém tichém čekání a snad i láska v konejšivém pohlazení. Nakonec jeho pláč ustal a objetí také tak. Teprve tehdy jsem si dovolil promluvit: „Pojď si lehnout, potřebuješ si odpočinout.“ Nabídl jsem mu ruku, ale on vstal bez toho, aby si ji jen všimnul, naposledy si upil, čímž sklenku vyprázdnil a šel do ložnice.
Svalil se na postel a zůstal tam bez známky toho, že je živá bytost, ležet. „Nechceš se převléct?“
„Nechci nic,“ odpověděl popravdě.
„Mohu ti alespoň sundat kabát?“ Tentokrát odpověď nepřišla. Mlčení je souhlas, proto jsem si za ním sedl a začal ho vysvlékat. Nechal jsem ho pouze v kalhotách, byl bych vysvlékl i ty, ale neodvažoval jsem se. Donutil jsem ho, aby se přesunul až k polštářům a přikryl. Chtěl jsem vstát, ale on ke mně, dřív než jsem to stačil, natáhl ruku.
„Mýlil jsem se, chci tebe, aby si tu se mnou byl, proto jsem navštívil váš dům,“ jeho hlas zněl ztrápeně. Přilehl jsem si za ním.
„Byl jsem na procházce v parku, v noci jsem nemohl spát, tak jsem si šel pročistit hlavu,“ pohladil jsem ho po vlasech. „Jak ti je?“
„Nevím,“ pokusil se o úsměv, ale nepodařilo se mu to, „s otcem jsme se nenáviděli, ale nikdy…“ Na jeho tváři bylo poznat, že vede boj se slzami.
„Chápu,“ utřel jsem mu osamělou slzu tekoucí po tváři.
„Mám tě rád, Gabrieli,“ zašeptal a přitulil se ke mně. „Vážně bys mohl být andělem…“
Zavládlo ticho, které nás oba uspalo.
Probudil jsem se asi za hodinu, opatrně jsem se vyprostil z jeho objetí. Nemohl jsem tam s ním být, nechtěl jsem mu dovolit, aby se choval tak důvěrně, ale když byl na tom tak špatně, nedokázal jsem ho odstrčit. Přesto jsem asi udělal chybu, protože jsem mu nedal jasně najevo, že pouze jeho přátelství přijímám. Ano, jednou jsme měli něco víc, ale na to musíme zapomenout. Pro naše dobro.
Vstal jsem a vyšel z ložnice do pokoje. Chtěl jsem odejít, ale musel jsem to zde napřed dát aspoň trochu do pořádku, protože to zde vypadalo jako po hurikánu. Nejedna sklenička rozbitá, nábytek poshazovaný.
Neuklízel jsem dlouho, protože jsem se bál, aby se neprobudil. Avšak práce jsem udělal hodně, znovu to zde vypadalo jako předtím. Nakonec jsem našel kousek papíru a tužku, napsal jsem mu vzkaz, že se zítra pokusím stavit a odešel.
Doma se mě nikdo na nic nevyptával, protože už mi neměli, co vzít, čím mi vyhrožovat. Zdálo se mi, jako bych je přestal zajímat. Vážně jsem byl nejspíš špatný já, protože jsem měl pocit, jakoby mi chtěli mí rodiče pouze ubližovat. A teď už neměli čím.
Zbytek dne jsem byl zavřený v pokoji a snažil se učit, musím ze školy odejít se ctí, aby si nemysleli, že nemám na dostudování. Nemohl jsem se ovšem soustředit. Neustále mě odpoutávala myšlenka na to, co se stane, až odejdu. Nikdy jsem nepracoval a teď jedinou vyhlídkou bylo to, že půjdu kopat kanály nebo něco horšího. Po delším hloubáním mě napadla i myšlenka na to, že bych mohl dál studovat a mít práci ve volné chvíli, ale brzy jsem ji zavrhl. Nezvládal bych to.
Večer jsem se přinutil obléct do pyžama a snažit se usnou. Nespal jsem pořádně už včerejší noci, proto nemohu zameškávat tuto, jsem příliš unavený, abych mohl být bez spánku. Přesto, i když jsem byl příjemně zakrytý a svíral jsem Míšu, se mi nedařilo usnout.
Není divu, že ráno a ostatně i celý den ve škole, jsem byl nevrlý, unavený a nic jsem nevnímal…
„Ahoj,“ pozdravil mě Michael. Ani jsem si ho nevšiml, byl jsem zabraný do diskuze s jedním kamarádem, který měl kousek cesty domů se mnou společný.
„Ale to by jsme se dostali zase k existenci boha,“ dokončil jsem větu. Až teď jsem si ho všimnul. Stál tam klidný a usmíval se, nejspíš mé zažranosti do tématu. Zato můj kamarád se tvářil mírně vyděšeně, nejspíš ještě nikdy neviděl satanistu.
„To až zítra, Gabrieli. Už jsme u mého domu a já musím jít,“ dřív než jsem stačil odpovědět už byl pryč. Zůstal jsem tam jen já a Michael. No a také tísnivé ticho. Neměl jsem mu, co říct a na pozdrav bylo už příliš pozdě, bylo by to nejspíš nevhodnější než ho nepozdravit.
„Myslím, že jsem vylekal tvého kamaráda,“ prolomil tíseň.
„Vypadá to tak,“ pokusil jsem se usmát. „Co zde děláš?“
„Potřeboval jsem čerstvý vzduch a také mě většinou potěší, když vyděsím nějakého zazobance,“ chvíli si mě prohlížel. „Chci ti poděkovat za ten včerejšek,“ dostal ze sebe a poté se pomalým krokem rozešel směrem k mému domu. Čímž naznačil, že musíme vypadat zvláštně, když stojíme uprostřed chodníku.
„Není zač, bylo to přátelské gesto,“ připojil jsem se k němu.
„Aha, odpověď na otázku, co jsem měl připravenou. Přátelé,“ usmál se. „Co jste to probírali? Podle mě bůh tak, jak si ho představují věřící neexistuje.“
„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ byl jsem rád, že změnil téma.
„Protože představu o něm vytvořili lidé a ti nic neví… Netvrdím, že vím víc, ale je nesmyslné věřit lidským smyšlenkám,“
„Ale to samé se dá říct o Ďáblovi…“
„Ano, já vím a také to o něm říkám. Pro mě je zlo a dobro to samé, Ďábel i Bůh. Ty sis nejspíš myslel, že patřím do nějaké Satanovy sekty, že? Mýlil ses. Já pouze ukazuji to, že se mi líbí noc a tajemno. Dělám a oblékám si to, co se mi líbí.“
„To ti nevadí, že si na tebe lidé ukazují?“ Jeho filozofie byla zvláštní.
„Ukazovali by si na mě stejně, protože jsem teplej,“ smutně se na mě podíval, ovšem to bylo skoro nepostřehnutelné, pak znovu nahodil úsměv. „už jsme skoro u tvého domu, takže půjdu ať se tví rodiče nezhrozí, včera jsem tam byl nenamalovaný.“
„Dneska se za tebou ještě stavím,“
„Budu rád,“ chvilku ještě si mě prohlížel a poté, než se otočil a odešel, dodal: „Jo a pozdravuj tvoji pěknou sestřičku.“
Prožili jsme pěkné odpoledne. Oba dva jsme potřebovali zapomenout na vše, co se nám stalo. Podívali jsme se na film, sice to nebyla komedie, ale Michael dokázal dokonale parodovat, takže jsme se dostatečně nasmáli, i mým pokusům. Takže večer se mi od něho vůbec nechtělo odcházet, ale musel jsem. Matka si vymyslela novou věc, kterou mě bude týrat a to tím, že jestli ji nebudu poslouchat vyhodí mě z domu.
„Zítra nechoď,“ řekl, když mě doprovázel ke dveřím.
„Proč?“ já se na zítřek těšil, protože dnes jsem byl nejšťastnější za posledních pár let.
„Mám školu až do noci,“
„Aha, tak se měj,“ odešel jsem.
Chodil jsem k němu celých čtrnáct dní, co zbývalo do konce měsíce. Tedy kromě úterý a čtvrtku, to míval školu tak, že jsem za ním nemohl zaskočit ani na pár minut. Začalo sněžit, deštivé počasí se ze dne na den vytratilo, jako by někdo mávl kouzelným proutkem. Takže jsem přestal chodit zmokly, ale pouze promrzlý, což mu nejspíš vyhovovalo, protože mi nemusel dávat neustále své oblečení. Doma jsem měl již celkem velkou hromádku černých věcí, kterou jsem měl neustále nachystanou, že mu ji donesu. Ale nikdy nebyla ta správná příležitost.
„Ahoj, už jsem si myslel, že nepřijdeš,“ pustil mě dál, měl na sobě černé hedvábné pyžamo, které krásně zdůrazňovalo jeho vypracovanější postavu. Za ty dva týdny jsem si začal všímat různých detailů. „Že se ti sem v takové vánici chtělo.“ Beze slova jsem se na něj otočil. Cítil jsem v očích slzy, ale zajisté jsem je ještě neměl na tváři. Zadíval jsem se mu do očí, nedokázal jsem promluvit, díval se na mě tak překvapeně a naivně, ano, i jeho pohled mohl být naivní. „Co se stalo?“ ukázal mi, ať se posadím a šel si sednou na křeslo.
„Já jsem přišel, protože,“ posadil jsem se, ale tentokrát se zadíval na své ruce. „Chci se rozloučit.“
„Cože?“ v jeho hlase bylo i ublížení. „Proč?“
„Zase jsem všechno zvoral,“ ucítil jsem první slzu stékající po tváři, za chvíli se k ní jistě přidají další. „Před dvěma týdny mi rodiče odmítli platit školu a dneska mě vyhodili z domu. Zatraceně, proč jsem je musel vyprovokovat!“ vstal jsem. „No nic, já půjdu, musím si ještě sbalit oblečení.“ Přešel jsem k němu. „Tady jsem ti donesl to, co jsi mi půjčil,“ podal jsem mu tašku, co jsem přinesl sebou.
„Proč si mi to neřekl dříve?“ zeptal se s úsměvem, nechápal jsem ho.
„Zrovna ti zemřel otec a já jsem tě tím nechtěl zatěžovat,“ utřel jsem si mokré tváře a chystal se odejít.
„Aha,“ stoupl si též a pomohl mi s otíráním slzy. Jeho dotyky byli tak jemné a utěšující. „Můžeš bydlet u mě, pokud chceš a s tou školou to taky nějak zařídím.“
„To myslíš vážně?“
„Jistěže, ale příště mi říkej problémy dřív,“ tak krásně se usmíval. Vděčně jsem ho objal. Byl to nejlepší, co mě mohlo potkat, sice někdy se choval jako blázen, ale i to bylo většinou plus. „Měl by sis zajít domů pro věci,“ řekl, jakoby se cítil nesvůj, když ho takhle objímám.
„Za chvilku jsem tady,“ pustil jsem ho a doběhl k dveřím. Poté až domů, kde jsem si vzal svoje dva batohy, v kterých jsem měl vše sbalené. Rodičům i sestře jsem řekl „sbohem“ a šťastně odešel. Byl jsem plný pozitivní energie, ani mě nenapadlo, že bych se s ním mohl za chvíli začít hádat nebo nějaká jiná věc, co by mé nadšení srazila.
„Jsem tu!“ oznámil jsem udýchaně, když mi otevřel dveře.
„Všiml jsem si,“ zakýval hlavou nad mým nadšením a pustil mě dovnitř. „Množná jsem se unáhlil, nevím, kde se tady naskládáš.“ Zavřel dveře. Podíval se z batohů na mě a naopak. Poté zamířil do ložnice. Následoval jsem ho. Otevřel tam skříň a přemýšlel o tom, jak by ji uspořádal. „Vybal si na postel, uvidíme, co máš a kam se to dá dát.“ Udělal jsem, co řekl. Poslední, co vypadlo, byl plyšáček. Trochu jsem se zastyděl, že první, co jsem si hodlal zabalit byl právě on. „Oblečení příliš nemáš, to jsem rád,“ řekl, když ho uskladňoval do skříně. Chtěl jsem mu nějak pomoc, ale nedovolil mi to, nejspíš se bál, že bych mu to tam rozházel. „Pyžamo a Froda, nebo jak si ho pojmenoval, běž uložit na gauč, budeš tam spát, dá se roztáhnout…“
Trvalo asi hodinu, za kterou jsem toho já moc neudělal, než vše, co jsem donesl, jsme poskládali v jeho bytě. Poté jsem si z jeho pomocí roztáhl gauč a šel spát, ovšem nemohl jsem usnout, musel jsem přemýšlet o rychlém spádu věcí, co se staly.
„Nepotřebuješ něco?“ zeptal se, když vycházel z kuchyně.
„Ne, díky, já bych ti chtěl…“ něco říct, ale bohužel mě přerušil.
„Jo, málem bych zapomněl, mám jedno pravidlo a to je to, že když tu přijde můj přítel, tak se někam vypaříš, jasné?“ zastavil se před dveřmi do ložnice a čekal mou odpověď.
V mém mozku jakoby vybuchla exploze. Jak přítel? Já jsem ti zrovna chtěl říct, že chci být navždy s tebou. A ty máš přítele? Odkdy? To jako si ho semnou podváděl, myslím v ten moment, kdy si mě přiváděl do nebes? Ale tys přece nikdy o něm nemluvil! „Ano,“ víc jsem ze sebe nedostal.
Zavřel za sebou dveře. Zůstal jsem v pokoji sám. Schoulil jsem se do klubíčka a přitiskl k sobě Míšu. Protože ten, kterého jsem chtěl k sobě tisknout mě už nechtěl. Neměl jsem chtít být pouze přítel. Když si tak vzpomínám poslední dobou se ke mně choval i vcelku odtažitě. Já jsem si ovšem jeho náznaky neuvědomoval.
„Dobré ráno,“ pozdravil mě, když jsem otevřel oči. Chabě jsem se usmál. „Chceš snídani?“
„Ne, nejsem zvyklý snídat,“ odpověděl jsem a protáhl se. Podíval jsem se na hodiny na videu a zjistil, že je teprve šest. „Proč si mi neřekl dřív, že máš přítele?“ vyjelo mi to z úst dřív než jsem se stačil zastavit. Stále jsem se díval na video a studoval ho, abych se náhodou nemusel setkat s jeho pohledem. Styděl jsem se, že mu tolik lezu do soukromí.
„Nemám ho dlouho, seznámili jsme se ve středu večer,“ odpověděl klidně. Upil z šálku, co měl na stole a pokračoval: „A také jsem to nepokládal za důležité.“
Nepokládal za důležité? A co je podle tebe důležité? „Nechci být překážkou vašeho vztahu. Klidně odejdu,“ raději odejdu.
„Neboj se, nebudeš, on o tobě ví a nic neříkal,“ usmál se. „Tak mě napadá, že dneska ve dvě přijde.“
„Půjdu pryč už teď, vrátím se večer,“ vstal jsem a upravil jsem gauč do původní polohy.
„Není ti něco?“ upřeně se na mě zadíval, nemám tyhle pohledy rád, jakoby z každého mého gesta, dovedl poznat vše i to, co bych mu nikdy neřekl. Zakýval jsem hlavou a šel do koupelny.
Umyl jsem se, převlekl a vypadl s jeho domu, pryč od něho, pryč od toho jeho natěšeného výrazu na přítele, pryč od promarněné šance být s ním, pryč od nechycené zlaté mušky štěstí. Vždy jsem utíkal před tím, co mi ubližovalo, utíkal dokud jsem mohl a když už to nešlo, tak jsem plakal strachem, že mě to dohoní. A tak i teď jsem utíkal.
Zastavil jsem se až v parku, sedl jsem si přesně pod ten strom, co vždy a vzpomínal. Naše první setkání bylo tak nemožné, oba jsme se chovali podivně, že kdybych to viděl někde napsané jistě bych se smál nad tou stupidností. Ale nyní jsem nemohl, protože jsem to zažil. Připadá mi to, jakoby to bylo dílo sudiček, protože na takovéhle náhodné setkání nevěřím. Sudičky mi jistě dávali možnost změnit život a já ji neviděl, nebo spíše správně nevyužil.
„Můžu se přidat?“
Podíval jsem se na dívku, co se ptala. Nepřipadala mi nebezpečná a proto jsem kývl na znamení, že může. Přisedla si. Její dlouhé černé vlasy se rozprostřely na její bundu. Chvíli tiše seděla, jakoby čekala, že začnu mluvit, ale já to neměl v úmyslu.
„Jsem Petra,“ podávala mi ruku.
„Gabriel,“ potřásl jsem jí. V mé mysli to vyvolalo vzpomínku: „Podle archanděla Gabriela? Tvé jméno oslavuje boha, zvláštní… Já jsem Michael, dalo by se říct, že také archanděl, ale já podle jména mu mám být podobný,“ na jeho tvář se vrátil úsměv, sice velice opatrný, ale byl tu. „Měl bys už jít.“
„Zvláštní jméno,“ usmála se, její úsměv se vůbec nepodobal tomu jeho, byl prázdný. „Co tady tak sám děláš?“ když jsem si myslel, že mi nemůže ublížit, mýlil jsem se, byla otravná až hrůza.
„Nic zvláštního a ty?“
„Šla jsem se projít, potřebovala jsem se uklidnit, protože mě opustil přítel,“ její modré oči se začaly zalívat slzami.
Och a teď chceš, abych tě začal utěšovat? Holka zmýlila ses, nemám s tebou žádné slitování, já sám bych potřeboval utěšit, tak mě laskavě nezatěžuj svými problémy. „To přebolí a bude zase dobře,“ na rozdíl od mých starostí, já s ním žiji, já budu muset snášet jeho přítele. Pokusil jsem se povzbudivě usmát, naštěstí se mi to podařilo a ona to ocenila tím, že si smutně vzdychla, jakože mám pravdu.
„No nic, já už půjdu, doma mě čekají,“ řekla a vstala. Ty máš domov a stěžuješ si! Božíčku, co bych dal za to, kdybych mohl být doma a nedozvěděl se novinky z jeho citového života. Pouze jsem kývl. Odešla.
Celý den jsem byl většinou venku, toulal jsem se po městě stejně bezcílně jako v dobu, kdy jsem neměl kamarády a nechtěl být doma. Se stejnou nechutí k životu a láskou ke všem přírodním úkazům. Padal poprašek a foukal mírný vítr, což bylo dobré, někdy se věci, co jsem miloval stavěli proti mně. Jako když se tehdy déšť změnil na bouřku.
Vrátil jsem se kolem deváté večer. Nebyl jsem promrzlí, ale těšil jsem se na koupel. Musel jsem zazvonit, protože klíčky jsem neměl. Trvalo jen chvilku než mi otevřel. „Už jsem se o tebe začínal bát,“ v jeho hlase, i když tam byla nějaká starost, a i v jeho výraze jsem poznal jisté uvolnění. Nechci ani pomyslet z čeho pramenilo.
Vešel jsem dovnitř a vyzul si boty, když jsem si je dával do botníku všiml jsem si, že… „On je ještě tady?“ zeptal jsem se šeptem. Začal jsem si svlékat bundu.
„Nechtěl jsem ho budit,“ přiznal se. Teď jsem už o tom nemohl nepřemýšlet, bylo jasné, co dělali.
„Hmm, tak koupel bude muset počkat,“ zkonstatoval jsem a svlékl si mikinu, pověsil jsem ji k bundě na věšák. Potichu jsem přešel do kuchyně a dal si vařit vodu na čaj. Michael přišel za mnou.
„Nechceš, abych ti udělal něco na večeři, nebo si už měl?“ Za co mě máš? Připadáš si jako má matka nebo, co? Věz, že tatínka, co leží v posteli nepřijmu!
„Neměl, stejně jako oběd, ale nemám hlad,“ až pozdě jsem si uvědomil, že ten oběd jsem měl zatajit, protože určitě začne o tom, že si něco na jídlo musím vzít. Zalil jsem si šálek s čajem a usadil se ke stolu v kuchyni.
„Tys celý den nic nejedl?“ posadil se za mnou. Pokud si, Bože, tak tě prosím, ať mě nechá nepokoji! Když jsem na odpověď pouze zakýval, podíval se na mě ustaraně. „Děláš to často?“ Znovu mě probodl tím pohledem, co už dnes ráno, zase jsem měl pocit, že pokud tomu nezabráním bude vědět vše.
„Jen někdy,“ přiznal jsem se. Bylo jedno jestli budu lhát nebo řeknu pravdu, on vždy zjistí odpověď. Jeho oči postřehnou i to sebemenší gesto a snad i dokáží číst myšlenky.
„Jak často je někdy?“ jeho pohled mě pořád probodával.
„Nevím, prostě někdy, ale když jsem byl doma, tak to bylo všem ukradený, tak u toho zůstaneme,“ zdůraznil jsem trochu svůj šepot, aby poznal, že se o tom vážně nechci bavit. Upil jsem z šálku a mírně se zatřásl. Myslel jsem si, že nejsem promrzlí, ale mýlil jsem se.
„Míšo?“ zavolal jeho přítel vycházejíc z ložnice. Měl bych ti být vděčný, ale na to zapomeň, buzíku!
„Ještě si promluvíme,“ slíbil a šel za ním. „Už ses probudil?“ jeho hlas se podobal spíše vrkání než hlasu. Jen se staň zasranou hrdličkou, Míšo! „Chci ti někoho představit,“ sice jsem je neviděl, ale připadalo mi, že ho jistě chytl za ruku a táhne ho sem. Musel jsem se napít čaje, abych se uklidnil.
Vstoupili dovnitř, samozřejmě se drželi za ruce a oba se usmívali. Vstal jsem a podával mu ruku: „Gabriel.“ Jeho úsměv se ještě prohloubil. „Radek, jsem rád, že tě poznávám,“ potřásl mi rukou. Já také, nevěřil bys jak mnoho, jsem tak rád až bych tě láskou zabil! „Ale bohužel už musím jít…“
Sedl jsem si a pozoroval, jak ho Michael doprovází ke dveřím. Nepochopil jsem, co na něm vidí. Není přímo odporný, ale, že by byl krásný, to se také nedá říct. A hlavně byl starý, určitě mu táhlo na třicet. Teď už vím, že to označení Michaela jako maminky a ho jako tatínka jistě pasovalo. Udělalo se mi přímo na zvracení, když jsem si je představil, štěstí, že jsem měl prázdný žaludek.
Dopil jsem čaj a vyšel z kuchyně. Naneštěstí právě ve chvíli, kdy si dávali francouzák. Rychle jsem zašel do ložnice, vypadalo to tam jako po boji, a poté do koupelny, ta naštěstí byla netknutá. Začal jsem si napouštět vodu a vysvlékat se. Zahleděl jsem se do zrcadla, přičemž jsem si čistil zuby, Byl jsem rozhodně o dost hezčí než ten jeho Radek. Aristokratické čelo, rovný nos, výrazně vyřezávané rty, možná trošku špičatější brada a vystouplé lícní kosti, ale i přesto jsem působil velice jemně. Možná v tom byl ten problém, vypadal jsem jako dívka a on chtěl pořádného chlapa. S drsnou tváři a pořádnými svaly. Podíval jsem se na své tělo. Zhubl jsem a díky tomu, že jsem měl prázdný žaludek mi i začínaly být vidět žebra.
Přestal jsem se raději prohlížet, vyplivl jsem zubní pastu a vlezl si do vany. Příjemná vůně vanilky s kokosem…
„Uvařil jsem horkou čokoládu a otevřel balíček sušenek. Doufám, že si dáš,“ seděl na křesle a díval se na televizi. Ovšem jistě, kdybych se ho zeptal, co v ní je, tak by mi nedokázal odpovědět, protože čekal na mě. Sedl jsem si na zatím nerozložený gauč a přemýšlel, co by mi udělal, kdybych odmítl. Neměl jsem ani chuť. Zachumlal jsem se víc do županu pokračoval ve vysoušení vlasu.
„Normálně tak pozdě nejím, ale kdo by mohl odolat sušenkám s čokoládou,“ pronesl jsem zdvořile. Rychle si stoupnul a šel do kuchyně, za chvilku se vrátil s šálkem pro mě. Byl jsem vděčný, že má pouze takové malé prcky a ne nějaké obrovské korbele. Položil ho na mnou stranu stolu a znovu si sedl. Ovladačem ztlumil televizi.
„Co jsi dělal celý den?“
„Jen jsem se toulal,“ přestal jsem si vysoušet vlasy, vstal jsem a převlékl se, napřed kalhoty, pak sundat župan a obléct košili, nemusí mě vidět nahého. „bezcílně, jak to dělám celý život.“
„Na začátku cesta je,
Snad dovolí mi po ní jít
S otázkou proč si nehraje
Proč semnou nechce být.
Tou cestou se stal on,
avšak jen na chvíli
Než uspořádal krutý hon
Kde ani sny nezbyly.
Chci se pouze toulat
Bezcílně za ruku s ním
Najít s životem soulad
Být znovu šťastným.“
Dotkl se mě šepot, kterým pronášel tyto slova, s takovým zaujetím, a i jejich význam, přesně to jsem cítil. Posadil jsem se a vzal si do ruky šálek, doufal jsem, že si nevšiml, jak se mi třese ruka. „Už jsem ti zařídil tu školu,“ pronesl zcela normálním hlasem a vstal. Zhasnul televizi a znovu si sedl. „Si nachystaný nebo půjdeš do školy až v úterý?“ Vzal si sušenku, čímž mi připomněl, že bych měl také.
„Moc děkuji, půjdu zítra,“ usmál jsem se. Upil jsem doušek čokolády a po chvilce si vzal sušenku.
„V tom případě bych ti radil jít brzo spát…“ jistě si musel všimnout, že se mi do jídla moc nechce. „V kolik stáváš?“
„Kolem sedmé,“ odpověděl jsem. Přemohl jsem se a snědl ji, byla dobrá kokosová.
„To už budu pryč,“ zkonstatoval. „Jak ti chutná?“ věděl jsem, že řeč zase stočí k mému hladovění.
„Je to dobré,“ abych dodal svým slovům více váhy vzal jsem si další. Vážně byly dobré.
„Když si celý den nejedl musí ti chutnat všechno,“ a znovu ten probodávající pohled. Místo odpovědi jsem upil ze šálku a ukořistil další sušenku. Michael opustil své křeslo a sedl si za mnou. Upřeně pozoroval, jak do sebe házím sušenku po sušence. Nakonec můj šálek i sáček od sušenek zeli prázdnotou. „Jak jsi pojmenoval toho plyšáka?“ zeptal se spokojeně a prohlížel si místo mě jeho.
„Frodo Michael Angel,“ odpověděl jsem. „zkráceně Míša.“ Bylo lepší mu to říct teď než, aby si někdy myslel, že mluvím s ním, když budu mluvit s Míšou. A taky jsem na to mohl svést třeba, kdybych něco říkal ze spaní.
„Michael podle mě?“ přisunul se blíže ke mně a začal mě hladit po stále vlhkých vlasech. Položil jsem šálek na stůl. Poté se mu zadíval do očí, žhnuly v nich zvláštní ohníčky. Díky nim působil neodolatelně, ale já jsem musel odolat, protože není můj. „Co ke mně cítíš?“ Musel být kouzelník, protože mě vždy naprosto dostal, nedokázal jsem vzdorovat jeho dotykům, i když jsem chtěl. Ještě víc se ke mně přisunul. Obklopoval mě, neměl jsem jak utéct, kdybych ovšem chtěl utíkat. Trpělivě čekal na mou odpověď.
Miluji tě, ale je pozdě! Máš přítele, tak mě, prosím, nech na pokoji. Nechci být pouze rozptýlení po tvém příteli! Netvař se tak oddaně, nedotýkej se mě tak jemně! Bolí mě to, chci utéct! „Podle tebe, protože je také můj kamarád,“ poslední slovo jsem zdůraznil. Ohníčky trochu pohasly. Chvilku si mě prohlížel než mě políbil na čelo a zašeptal: „Dobrou noc.“
Nikdo ze spolužáků nechápal mé nadšení, když jsem byl ve škole. Hodiny v ní plynuli rychle, přesto byly klidné a optimistické. Mohl jsem zapomenout na celý svůj život a oddávat se touze po vědění. Po škole jsem vždy zašel do knihovny, kde jsem si vypracovával úkoly, protože u Michaela v bytě nebylo příliš míst, kde bych si je mohl dělat. Takže jsem se tam většinou vracel okolo čtvrté. Pokud byl doma vždy mi nechystal nějaké jídlo, nejspíš si dal předsevzetí, že bude dohlížet na to, abych pravidelně jedl. Také do mě cpal večeře.
Jeho přítele jsem moc často nepotkával, možná se ve mně vyvinul šestý smysl vyhýbání se jim, když jsem jednou přišel, už jsem měl vlastní klíčky, a přistihl je zrovna v nejlepším. Nejspíš o mě nevěděli, protože byli zaměstnaní a já jsem pouze slyšel vzdychání, což mi stačilo, abych odešel.
Ale jinak jsem si žil krásně. Musím uznat, že Michaelova společnost byla hezká, i když jsem ho mohl pouze tajně milovat. Ani jsem si nevšiml a začaly vánoční prázdniny. Našel jsem si brigádu, abych mu alespoň mohl koupit dárek. Vím, měl jsem tu brigádu mít už dávno, abych mu mohl aspoň zčásti vracet jeho péči. Platil mi školné a živil mě.
Dozvěděl jsem se, že pochází z bohaté rodiny. Jeho otec, přestože se neměli rádi mu dal k dispozici konto, když ještě žil, a po jeho smrti se stal i dědicem. Přesto jsem si nikdy nevšiml, že by nějak příliš utrácel. Tedy kromě toho, že si vydržoval mou osobu.
Odemkl jsem si a vešel do bytu. Ihned jsem si všiml, že zde je něco jiného, upozorňovala na to již vůně růží. Chtěl jsem si rozsvítit, protože nebylo vidět na krok, ale bylo mi v tom zabráněno. „Psst!“ Michaelův šepot. Začal mi sundávat bundu, pochopil sem, že si mám zout boty a udělal jsem to. „Zavři oči,“ řekl, když pověsil bundu na věšák. Na tváři jsem ucítil hřejivý dotek jeho dlaní, které, i kdybych se chtěl dívat, mi v tom zabraňovaly. Takto slepého mě vedl do ložnice. Cítil jsem se podivně malátný, nejspíš to bylo tou růží.
„Otevři je,“ dlaně přesunul na můj pas. Tělem mi prošlo zvláštní zachvění. Po celém pokoji byly rozmístěné svíčky, které tvořily dokonalou atmosféru. Jejich plameny plápolaly v uklidňujícím tempu. „Rozešel jsem se s Radkem,“ zašeptal a donutil mě, abych šel k posteli. „Nezajímal mě, protože já chci jen a jen tebe.“ Lehl si na postel a stáhl mě tam za sebou. Nevěřícně jsem zůstal klečet, on se přizpůsobil a také si klekl. „Miluji tě,“ jemně mě políbil a začal se probírat prsty mými vlasy. „Chci ti patřit, být jen tvůj…“ další polibek, tentokrát o něco delší. Ruce kloužou po mé šíji až na ramena. „Aby mě vlastnilo to nejnádhernější stvoření na světě,“ přiblížil se ještě víc ke mně. „Nebudu tě do ničeho nutit, jen prosím, neodmítej mě,“ Dlaně pokračovali v cestě dolů po pažích, kde uchopily ty mé a propletli naše prsty. Jemné gesto, které mělo dokázat, že mu jde o mě a ne o sex.
„Neodmítám tě,“ zašeptal jsem zahleděn do očí nade mnou, viděl jsem se v nich, rty pootevřené pro další polibek, zcela oddaný. Sklonil se a dal mi ho. „Chci se s tebou milovat,“ vyslovil jsem své přání.
Ruce položil na mé boky. „Jsi si jistý?“ více něhy v tom hlase nemohlo být. Pouze jsem kývl, stále pozorujíc jeho modré oči, připadal jsem si, jako bych se díval do nebe. „Slibuji, že budu jemný, věř a oddej se mi.“
Začal mě vysvlékat. Mikina, tričko. Položil mě na postel. Kalhoty, trenýrky. Věnoval mému tělu zkoumavý pohled. Zastavil se. Jistě si všiml, že sem zhubnul. Prsty přejel po mých vystouplých žebrech a jakoby se chtěl mému tělu omluvit, že si nežije v blahobytu, mazlil se s bříškem. Poté se přesunul k mým ústům a políbil mě, hltavě jsem dožadoval dalšího polibku. Nadělil mi jich spoustu než se přesunul k bradavkám. Staly se neuvěřitelně citlivými, stačilo, aby mi po nich přejel jazykem a z mých úst se vydal slastný sten.
Postupoval níž, zastavil se u mého penisu a obdařil ho pouze pár dotyky, které vedli k tomu, aby se postavil. Poté polibky nasměroval na mou vnitřní stranu stehen, kde působili jako sněhové vločky dopadající na pec, tak moc jsem byl rozehřátý. Na chvíli přestal, aby si mohl podat ze skříně lubrikant a vysvléct se. Stačil jsem se trochu vzpamatovat, abych si prohlédl jeho tělo, nikdy jsem ho nahého neviděl. Nezklamal, byl dokonalý.
Znovu mě přiváděl do jiné dimenze. Když jsem se tam dostal, začal si mě připravovat. Z počátku to nebylo příliš příjemné, ale jakmile narazil prstem na prostatu, marně jsem se snažil nadechnout. Přidal další prst a poté další. Nespokojeně jsem se zavrtěl, jeho reakce byla taková, že se naklonil a políbil mě, druhou rukou se přitom věnoval bradavkám.
„Něčeho se chytni,“ v jeho hlase bylo znatelné vzrušení.
Nakonec prsty vyndal. Potřel si lubrukantem penis a pomalu do mě vnikal. Zaryl jsem prsty do peřiny. Pomalu dovnitř a ven, pomalu dovnitř a ven, pomalu… když ve mně byl celý už to začalo být příjemné. Víc! Prosím, já… já… ty… Víc! Změnil polohu tak, aby mě mohl líbat.
Ztrácel jsem rozum, jeho rty mě líbaly, jeho ruka přiváděla do nebe můj penis a jeho penis mě naplňoval. Umřu! Nádherná smrt! Ano, byli jsme jedno tělo a jedna duše. Nezmohl jsem se na jediné slovo, pouze jsem vzdychal.
„Gabrieli,“ vykřikl a oba nás ovládala extáze.
Svalil se vedle a tak krásně oddechoval. Jeho dech mě pomalu vracel do reality. Po chvilce vstal z postele a začal zhasínat svíčky, přitom si tiše šeptal: „Kde mám vzít plamen, jen rozžehl by zas, tak jako svíci, v tvých očích jas?“ Když dílo dokonal a celým pokojem se rozhostila tma, vrátil se za mnou. Přikryl nás. Přitulil se více ke mně, vyhledal mou ruku a propletl s ní prsty. „Spi, můj milovaný,“ zavrkal do mého ucha a poté mě políbil na rameno.
Probudil jsem se dřív než on. Přesto jsem zůstal ležet v jeho náručí. Bylo to nejsladší probuzení jaké jsem zažil. Patřil mi! „Miluji tě,“ řekl jsem mu místo dobrého rána.
„Zopakuj to,“
„Miluji tě,“
„Ještě,“
„Miluji tě, miluji tě, miluji tě, miluji tě, miluji tě…“
Jeho tvář přímo zářila. Převalil mě na záda a rozhodl se zulíbat k smrti… „Gabrieli, stal ses velmi zlobivým dítětem,“ uvolněně se zasmál. Byl tak krásný, nekonečně.
„Pleteš se,“ přitáhl jsem ho nohama k sobě, „nejsem dítě.“ Cítil jsem každý záhyb jeho těla, když byl tak blízko. Daroval jsem mu vášnivý polibek. Chtěl jsem ho znovu. „Tak mě napadá, teď si budeš vydržovat milence,“ prsty jsem putoval po kůži jeho zad. „Stanu se tvou děvkou,“ snažil jsem se ho vyprovokovat k dalšímu aktu lásky, on to moc dobře věděl.
„Vadí ti to snad?“ stiskl mi zadek.
„Co myslíš?“ velice drzý tón.
„Ne, protože si zkažený, anděle,“ putoval mi jazykem po krku. „Vždycky si jí chtěl být.“ Kousl mě, z mých úst vyšel sten, který se jistě dal považovat za souhlas. Nemělo cenu vytahovat těch pár okamžiků, kdy jsem ho již nechtěl nikdy potkat. Naráz se mé tělo zatřáslo jakoby zimou, zavřel jsem oči a doufal, že to přejde, sevřeli se mi vnitřnosti, srdce se prudce rozbušilo. „Co se stalo?“ zněl ustaraně.
„Zůstaneme spolu navždy, že ano? Musíme!“ nejspíš jsem měl zlou předtuchu. „Bojím se.“
„Navždy,“ zašeptal a políbil mě na čelo. „Neboj se, navždy budeme spolu,“ objal a přitiskl se ještě víc na mě, tentokrát v tom nebyla žádná touha.
„Co chceš na oběd?“ zaznělo z kuchyně, právě jsem se marně snažil dokončit slohovou práci.
„Tebe,“ podíval jsem se ke dveřím do kuchyně a čekal, kdy se v nich objeví. Nakonec se tak přece jen stalo. Stál tam pouze v černých kalhotách. Vlasy mu spadaly do obličeje, ale i přesto jsem jasně viděl ony známé plamínky v očích. Celá tvář díky nim zářila.
„Nenasytný,“ vzdychl si a přešel ke mně. Se zájmem si prohlížel mou ruku s psacím pérem. „Co to píšeš?“ zezadu mě objal, hlavu položil na mé rameno.
„Slohovku,“ odpověděl jsem. Nechal jsem tužku spadnout na papír. Pootočil jsem hlavou a políbil ho na tvář. Poté jsem se znovu zahleděl na papír.
„Dáš mi ji pak přečíst?“
„Co za to?“ oba jsme věděli, že je to pouze hra, nepíšu tak dobře, abych si mohl myslet, že za to mohu něco vyžadovat.
„Kdybych se tě zeptal, co chceš, chtěl bys jistě mě. Ale já ti již patřím, takže nejspíš můžu nabídnout pouze nějakou službu. Ptám se proto jakou?“ Bože, jak může mluvit někdo tak svůdně?
„Já…“ byl jsem přerušen jeho rukou v mých kalhotách. Letmý polibek na krk. Poté se ovšem odtáhl, chvíli jsem se bál, že jsem se zachoval nějak urážlivě, ale pouze do doby, kdy promluvil: „Jdu objednat pizzu, abych se ti mohl věnovat.“
„Nemusíme obědvat. Když tak si dáme něco potom,“
„Ale…“
„Klidně i uvařím,“ nenechal jsem ho odmítnout. Vstal jsem a podíval jsem se mu prosebně do očí.
„Záleží ti na tom vážně hodně,“ usmál se a přišel ke mně. „Ale bohužel to nejde, hlavně ty se musíš najíst. Jsi strašně vyhublý,“ pokusil se mě obejmou, ale já se nenechal. Úsměv z jeho tváře zmizel, bylo poznat, že je nervózní, tohle chování ode mě neočekával.
„Nejsi moje matka, tak se o to nestarej! Můžu si dělat, co chci, to platí i u jídla!“ rozkřičel jsem se, neměl jsem rád, když se snažil do mě něco cpát a mluvil o mé vychrtlosti. Připadalo mi, jakoby v tu chvílí mým tělem pohrdal.
„Ale jsem tvůj přítel,“ namítl potichu – ublíženě.
„Myslíš?“ pohled jeho očí v tu chvíli nezapomenu, měl jsem se mu omluvit, ale místo toho jsem si vzal bundu a utekl.
Zamířil jsem do parku, venku nebylo příliš útulně, protože sněžilo tak, že nešlo vidět víc než na pár kroků. Zamířil jsem do parku zpytovat svědomí. Přehnal jsem to. Sedl jsem si pod můj strom a schoulil se do klubíčka. Nebyla zima, pouze jsem se bál. Cítil jsem, že za ono překročení hranice jistě budu potrestaný, jistě se semnou rozejde. Než jsem si to stačil uvědomit už mi po tváři tekly slzy. Nechtěl jsem si je utírat a proto, když ve své cestě k mé bradě začali umrzat, nebyl jsem překvapen.
Někdo si ke mně přisedl. Byl to Michael. Díval se do mých očí velice smutně. Mlčky si mě začal prohlížet. Za chvíli se ovšem zahleděl do sněhu.
„Promiň, nemyslel jsem to tak,“ promluvil jsem přes vzlyky. „Nevím, co to do mne vjelo. Já prostě nemám rád, když se o mě přespříliš staráš.“
„Bojím se o tebe,“ zašeptal. „Proč ti to tak vadí?“
„Mám pocit, že se ti nelíbím. Já nevím proč. A také se bojím toho, že se po čase začneš chovat jako moje matka. Ztratil bych tě,“ při poslední větě jsem se ještě víc rozplakal.
„Pojď ke mně,“ roztáhl svou náruč a já ji šťastně přijal. Seděl jsem mezi jeho nohama a on mě zezadu objímal. „Jako tvá matka nebudu, to slibuji,“ zajel mi rukou pod bundu. „Již několikrát jsem ti říkal, že jsi to nejkrásnější, co sem kdy poznal,“ jeho ruce příjemně hřály. „Chci jen, aby ti bylo dobře…“ políbil mě do vlasů. „Pojď, půjdeme domů,“ zvedl se a podal mi ruku…
„Jelikož jsme nestihli oběd, můžeme ho vynechat a dáme si až večeři,“ rozhodl se, když jsme vcházeli do bytu. „Takže ti ukážu tajemství mé koupelny.“ Zaklapl dveře.
„Tajemství?“ vysvlekl jsem si bundu. Slzy ze tváře již zmizely. Místo odpovědi mě vzal do náruče a nesl směr koupelna. „Doufám, že ono tajemství nepošpiní mou počestnost,“ usmál jsem se, když mě posadil na pračku.
„Nikdy bych si ji nedovolil pošpinit,“ začal napouštět vodu. Za chvilku se vrátil. „Mohu si vás vysvléct, princezno?“ při posledním slově mě vzal za ruku, mírně se uklonil a políbil ji.
„Jistěže, pokud je to nezbytné k odhalení tajemství,“ myslím, že jsem se začal červenat. Při pohledu na mě se okouzleně a rozkošnicky zatvářil.
„Miluji vás,“ jemný polibek na ústa. „Někdy si zoufám, že nenosíte košile, princezno,“ odstranil zelené tričko, čímž odhalil mou hruď a hned ji obdařil příjemnými dotyky. „Mohl bych se pomalinku zabývat knoflíčky,“ nyní jako nějaký mim, ukazoval jak by je rozepínal, jeho nepatrný dotyk byl nádherný. „Avšak bohužel musím přejít rovnou ke kalhotám,“ rozepnul je a stáhl dolů, teplé zimní ponožky taktéž. „A pak stáčí pouze jediný svršek,“ stáhl mi trenky, „a jste přede mnou, jak vás stvořil Bůh, nahá.“ Trvalo pár minut a vysvlékl i sebe. „Princezno,“ políbil mě a přenesl do vany, „proč jste vždy tak sexy?“
„Toť mé tajemství, rytíři, nemohu ti to prozradit,“ opřel jsem se a provokativně roztáhl nohy. Vlezl si za mnou a zastavil vodu.
„Mám dojem, že vaše počestnost je v ohrožení,“ roztáhl mi nohy do šíře vany, vážně byla strašně prostorná, a lehl mezi ně. „Protože jsem vás sem vylákal s nekalým úmyslem schovaným pod maskou odkrytí tajemství, ale ono tajemství,“ přisál rty na mou hruď, „nikdy,“ postupoval víš na krk, „neexistovalo.“
„Och, rytíři, to je neodpustitelné, zato tě donutím si mě vzít,“ obtočil jsem kolem něho nohy a přitáhl si ho k sobě.
„Budu nekonečně šťastný,“ daroval mi vášnivý polibek. Chytl mě za pas a pomalu do mě vnikal. Nebolelo to tolik jako předtím, koupel mě hodně uvolnila, ale i tak se mi nelíbilo, že na to jde tak rychle. Chtěl bych dlouhou vzrušující předehru, ještě delší a vzrušující než byla tato. „Gabrieli?“
„Ano?“ odpověděl jsem automaticky.
„Je něco špatně?“
„Já jen…“ nevěděl jsem jak to říct, možná to bylo pouze mnou.
„Promiň,“ vytáhl ho ze mě. Políbil mě na čelo a poté zamnou uchopil mýdlo, začal mě umívat. „Vždy stačí říct,“ zašeptal. Klouzal po mém těle a přitom polibky obšťastňoval mou tvář. Letmý polibek na víčka, nos, rty, jazykem sjet na mou bradu a mírně kousnout do krku. Dlaněmi jemně promasírovat záda, poté dolů po bocích, znovu nahoru, pohrát si s bradavkami a ukončit to v mém rozkroku. „Je to lepší?“ zeptal se kousek od mého ramene, pak ho políbil. Odpověděl jsem mu pouze vzdychnutím. Nadzvedl mi paže a po celé délce je namydlil, příjemně to zalechtalo. Znovu je položil do vody. Mezitím s polibky došel k mým ústům a tentokrát naléhavěji stiskl v zubech můj dolní ret. Celé mé tělo se zachvělo vzrušením. Stisk povolil a přešel do normálního polibku. Prsty vyhledaly mé bradavky. Další vlna vzrušení, tentokrát silnější než ta před ní. Hořel jsem nedočkavostí.
„Prosím,“ zakňučel jsem.
„Ale…“
„Já tě chci,“
Dráždivě mi putoval po páteři prsty až zajel k zadku, za ten mě chytil a vnikl do mě. Nebylo to jemné, ale i tak to celým mým tělem poslalo příjemné šimrání. Na odpověď jsem pouze zalapal po dechu a víc ho k sobě přitiskl. Poté začal s pravidelnými pohyby. Znovu přejel dlaněmi na záda a zvednul mě, takže jsem teď na něm seděl.
Přes vzdychy jsem ho líbal na šíjí. Nejspíš to muselo být velice šimrající. Horký dech a většinou letmí polibek. Prsty jsem přejížděl po jeho ramenech, ale brzy jsem přestal, protože jsem cítil, že se blíží vrchol a nechtěl mu způsobit nějaké zranění, chytl jsem se okraje vany. „Miluji tě,“ vzdychl jsem a byl vynesen do nebe. Michael si mě k sobě přitiskl.
„Musím na pár týdnů odjet,“ přešel od kuchyňské linky ke stolu.
„Cože?“ vytrhlo mě to z okouzleného pozorování jeho krásných křivek při chůzi.
„Potřebuji si něco zařídit,“ znovu ke kuchyňské lince, jal se umívat poličky.
„Kdy?“
„Zítra,“ ta polička byla jistě zajímavá, protože ji upřeně sledoval. Vstal jsem a přešel k němu. Chytl jsem ho kolem pasu a přitiskl se na něj.
„Vím, že kdybych ti v tom chtěl zabránit na nic by to nebylo, pokud tam doopravdy musíš, ale budeš mi strašně moc chybět,“ chvíli jsem ho objímal. „Chceš s něčím pomoc?“
„Vidím, že si přece jen trochu rozumu pobral,“ otočil se a políbil mě na čelo, v jeho tváři byl vidět oddech.
„Ty mi asi nechceš říct ten důvod, že?“ položil jsem hlavu na jeho ramena. „Nevadí, je to tvá věc.“ Jakmile dozněl můj hlas bylo ticho.
„Jedu na vyšetření,“ dostal ze sebe potichu.
„Jaké?“ podíval jsem se mu do očí. Chtěl jsem umět pro tu chvíli ten jeho pohled, kdy ví vše a donutí tě to říct.
„Nejspíš mám rakovinu,“
Chvíli jsem se pouze na něj díval, nevěděl jsem, co mám říct a on také ne. Nechtěl mi to říct, ale nějakým způsobem jistě vycítil, že by mi to měl říct raději hned. Možná jsem se mu zdál dostatečně dospělý na to, abych to zvládl. Ale já nejspíš nebyl. Do očí se mi nahrnuly slzy a já se na něj přitiskl. Když nad tím přemýšlím člověk nikdy není připraven na špatné zprávy, nikdy je nedokáže přijmout s klidem. „Navždy,“ šeptl jsem. „Budeme spolu navždy.“
„Je to moc dlouhá doba, nevím zda bych to s tebou vydržel,“ políbil mě do vlasů.
„Vydržíš,“ můj stisk zesílil, zavřel jsem oči a doufal, že vše je jen špatný sen.
„Mám tě strašně moc rád, Gabrieli,“ ucítil jsem na své šíji kapku, též plakal. Potřeboval obejmout, protože se bál.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář